Spřízněné duše

Když se Jeníkovy rodiče  rozvedli nechodil ještě do školy.

V šesti letech se jeho výchovy ujala obětavá babička. 

„Střídavá péče vytížené mámy a věčně zaneprázdněného táty Jeníčkovi nesvědčila. Choval se jako smutné dítě, které nikam nepatří,“ vzpomíná babička. 

„Měl všechno, ale rodiče mu očividně chyběli. Jezdili za námi, podle toho, jak měli volno- většinou jen o víkendu. I když Jeníčka zahrnovali dárky taková ta pravá láska, co dítě zahřeje v tom nebyla. Byl z toho nešťastný, a my s dědou pochopitelně s ním.“ 

Když Jeník začal chodit do druhé třídy stalo se něco, co babičku překvapilo. 

„Na naší zahradě se objevil pes. Zacuchaný, vyhublý  kříženec nejspíš pudlíka. Na trochu žrádla a vodu v misce se doslova vrhl. Jeníček z něj byl u vytržení. Žadonil, abychom si ho nechali, že určitě nikoho nemá. Snažila jsem se mu vysvětlit, že pejsek možná utekl, a teď ho někdo hledá. Zkrátka jsem se bála, aby se s ním nesblížil, když o něm nic nevíme, a pak si ho někdo neodvedl. Po týdnu pátrání v okolí bylo zřejmé, že se toho pejska někdo zbavil. Tak jsme si ho nechali. Když jsme ho vykoupali a ostříhali byl z něj psí kluk k pohledání. Jeník mu začal říkat Filípek, protože měl „Filipa“, díky kterému si nás našel.“ Usměje se šťastná babička. 

„Neumíte si představit, co Filípek, který se od vnoučka od chvíle, kdy k nám přišel nehnul ani na krok znamenal. Jeníček měl konečně ve tváři sluníčko. Jako když otočíte vypínačem. Prostě se  v něm našel. Jako by ti dva byli, kdoví jak spřízněné duše. Jsem si jistá, že se to tady pro Jeníčka stalo skutečným domovem, až když ho začal sdílet s Filípkem,“ vylíčí chlapcovu proměnu milující babička.