„Rajonuj, Arco!“

„Rajonuj, Arco!“

„Srp do pole, včely z pole,“ říkají včelaři. Lány žita a pšenice jsou sklizeny. Žluť polí vystřídala vágní hněď oranic.

Na mezích v trní mezi ostružinami a malinami se červenají šípky a modrají trnky. Jeřabiny zkrvavěly. Dřevin, které tvořily remízky pro zvěř, tu mnoho není. O zalesnění se zřejmě nikdo dlouhé roky nestaral. Zásluhu na tom, že tu něco roste zřejmě mají jen ptáci a vítr. Támhle stojí jako poustevník solitér bouček, o kus dál javor klen, a hned vedle něho pokroucený habr. Všímám si.

„Hnízdí tu několik bažantích slípek  Občas se tu dá zahlédnout i nádherný bažantí kohout, když si vyjde na pašu. Okolo několika blízkých močálků rejdívá tchoř a někdy se sem zatoulá i hladová liška. Hlavně v zimě, když z polí šeredně fouká tu pro sebe nacházejí úkryt. Nedávno jsem tu zahlédl srnce. Na svých potulkách sem občas zabrousí i náš zvědavý ušák Matěj,- zajíc polňák, aby zjistil, jak vypadá svět jinde. Bezstarostně hopsá, než zmizí v největším houští. Chodíme sem na večer vyhlížet divočáky, o kus dál ještě není sklizená kukuřice,“ přibližuje mi hajný s puškou na rameni svoje království. Na divočáky namířeno evidentně nemá…

Podzimní večer dohořívá. Hvězdy nad námi rozvítily lampičky. Zanedlouho se objeví Polárka, sloužící zbloudilým  poutníkům jako neklamný ukazatel severu. Hajný se tu vyzná i po slepu. Je zadumaný, a moc toho nenamluví. Můžu si považovat toho, že mne vedle sebe strpí. Snažím se proto chovat jako jeho neviditelný a neslyšitelný stín. I když si myslím, že jdu lesem do kterého jsme vstoupili nehlučně do hajného a jeho psa mám daleko.     

Lovecký pes, bavorský barvář Arco jde vzorně po boku svého pána. Opatrně našlapuje, natahuje slídivě prut, a rozhlíží se na všechny strany. Jeho oči měří mýtinu. Připomíná horlivce ani na chvíli neustávajícího ve výkonu svého povolání. Nesmím zapomínat, že hajný a jeho psí druh jsou ve službě. Stíny se ve svitu měsíce podivně zaklikatily. Arco se ježí, chvěje a pohybuje konečkem nosu. Hrdlo stahuje vodítko, napjaté jako struna. A přece se z něj ozve varovné zavrčení. Smyslové pobouření velí k útoku. Obojek mu zabraňuje vyštěknout.

Za mýtinou je v tichém lese slyšet mamutí dupot. Ten, kdo prchá, nemá dobré svědomí. „Darebáci! Chodí nám sem chladnokrevně pytlačit! Auto si nechávají před závorou, na druhé straně,“ pronese nasupeně strážce lesa. Uff! Dobře, že jim to nevyšlo. Povel: „Rajonuj, Arco! Hledej lumpa!“ hajný použít nemusel. V duchu mě napadlo, co se jen mohlo stát, kdyby některý z pytláků vystřelil?