Požehnané nedělní ráno

Kdo nemá psa neví, jak boží mohou být nedělní rána, když si člověk nemůže přispat.

Kokršpanělka Aidina kňourala za dveřmi neochotná počkat až vstanu. Co se dalo dělat? Zabalena do tepláků jsem s Aidinou vyklusala z chodby paneláku. Venku byla docela kosa. V duchu jsem se těšila, jaké to bude až vrátím zpátky do svého teploučkého pelíšku.   

Prošly jsme naši známou trasu zástavbou a došli k polní cestě lemované stromy. Byl to náš cíl, kde si Aidina mohla vyřídit své záležitosti. Jenže ona si sedla uprostřed cesty a odmítala se hnout. Nechápala jsem, co se děje? Když nevím, tak se zeptám. Nereagovala. Pohladila jsem jí po hlavě a otázku zopakovala: „Co se děje Aidinko?“

S láskou se na mně podívala, a pak zvedla hlavu k nebi jako kdyby mi chtěla na obloze něco ukázat.

Nad našimi hlavami se modralo nebe se dvěma kupovitými oblaky. Jeden se podobal kolíbce nad kterou visel mráček připomínající baculatého andílka ležícího na zádech s ručičkama a nožičkama nahoru. Fascinovaně jsem se dívala vzhůru a v duchu si kladla otázku, co to znamená? Občas jsem se podívala na Aidinu, která seděla jako přibitá stále ve stejné pozici s pohledem upřeným k nebi. Soustředila jsem se na oba mraky. Kolíbka byla stále na svém místě. Andílek se pomalu snášel, jako kdyby ho do kolíbky opatrně pokládaly neviditelné ruce. Jak dlouho to trvalo? Nevím. Velká mohutná kolíbka se dál vznášela na obloze…

Pocítila jsem obrovskou harmonii neschopná od toho oblaku odtrhnout oči. V tom mě zatáhlo Aidino vodítko. Podívaná byla u konce. Aidina si šla odbýt svoji ranní toaletu.

Z výjevu na nebi jsem se nemohla vzpamatovat. Co mi to nebeské znamení, které upoutalo i Aidinu, jen chtělo říct? Přemítala jsem horečně cestou domů. Nic mě nenapadlo. Ruce mě kupodivu už nezábly. V těle jsem pociťovala něco jako impulsy přílivu nepoznané energie, které mě činily šťastnou.

Nebeský úkaz jsem rozluštila o týden později. Můj gynekolog mi k mému překvapení oznámil, že budu maminkou.