Pes číslo 16

Bojar spal první noc v kotci číslo 16. Moc toho nenaspal. V novém cizím prostředí byl trochu nesvůj. Že se z něj brzy stane školák reservovaný hovawart netušil.

Ráno přišel jeho nový pán. Přinesl mu krmení, vyčistil misku. Když se Bojar nasytil, zavolal ho k sobě. Na krk mu připnul nový obojek, na kterém viselo číslo 16. Na vzájemné seznamování nebyl čas. U kotců začalo být rušno. Psovodi si přišli pro svoje svěřence. Mladší psi byli na vodítku. Mazáci šli psovodům způsobně při noze. K levici svého pána byl nedobrovolně připoután i Bojar. Kdykoliv měl tendenci popoběhnout, aby se seznámil s novými kamarády, pán trhl vodítkem, aby si  uvědomil, že smí jít jen tam, kam mu pán dovolí, a dělat pouze to, co po něm požaduje.   

Opustili kasárenský  dvůr a vešli na cvičiště. Bojar se rozhlédl po řadě psů, kteří se svými psovody spěchali k rannímu nástupu. Psí kamarádi se na zaměstnání vyloženě těšili. Cvičení měl přijít na chuť i Bojar. Dnes zřejmě jen chůzí při noze. Dovedl to z dřívějška, takže mu to těžké nepřipadalo. Než s pánem stačili obejít dokola cvičiště museli zastavit.

„Nekouše?“ dotkl se Bojarova  sebevědomí člověk ze kterého páchla desinfekce. Vyklubal se z něj zvěrolékař.

„Zatím se chová nedůvěřivě, ale to se spraví,“ odvětil pán, což Bojara zvlášť nepotěšilo. I když by ze strachu kousat mohl s lidmi a psy se snášel dobře. O to více ho potěšilo, když ho pán po dokončení druhého kolečka kolem cvičiště pochválil. Z jeho usměvavé tváře vyvodil, že si počínal dobře. Za odměnu ho pán pustil z vodítka. Když nic jiného, mohl nabírat pachy a vykonat svoji potřebu...

„Bojárku k noze,“ zavelel pán nečekaně. Nebyl důvod mu nevyhovět. „Hodný kluk,“ pochválil ho pán, než před něj přistoupil a podíval se mu uhrančivě do očí. „Sedni!“ Udělal to, ale dlouho v té pozici nevydržel. Jenže takhle si to pán nepředstavoval a chtěl po něm, aby si znovu sedl a zůstal. Zkoušeli to možná desetkrát dokud se nenaučil sedat, aniž by mu pán musel stlačovat hřbet. I když mu smutek zíral z očí, pán z prováděného cvičení slevit nehodlal, dokud Bojar nepochopil, že  je základem poslušnosti. Jedno teď věděl jistě. Že ze svého pána nesmí spustit oči. Co všechno se bude muset naučit a neustále osvojovat, aby si to zapamatoval pro výkon služby armádního psa, nebylo pro Bojara rozhodující. Po svém prožíval psí radost. On pes číslo 16 měl konečně svého pána, pro kterého ze sebe rád vydá všechno.