Kouzelný elixír

Kdo by netoužil po kouzelném elixíru, který člověku v okamžiku zlepší náladu? Než ho „výzkumníci“ objeví

nabízí se možná i jiné řešení… 

Simona byla ve svém dospělém životě poprvé bez práce. Společnost, kde deset let pracovala přišla o zakázky a zkrachovala. Hledání nového místa pro ni bylo velmi náročné. Do jisté míry si uvědomovala, že to není její chyba.  

„Nevnímat ztrátu místa, na kterém budujete svoji kariéru, jako osobní prohru je těžké,“ připouští. 

Šance získat dobré místo i ztracené postavení skomírala.  Možnosti se tenčily. Rozesílání dalších životopisů Simonu netěšilo. Prožívala smutek. 

„Jeden večer mi zavolal bývalý kolega, jestli bych mu neprokázala velkou službu. Chystal se na měsíc za prací do Skotska. Neměl nikoho, kdo by se mu mohl postarat o jeho irského setra. Psa jsem nikdy neměla a moje váhání bylo pochopitelné. Na internetu se mi podařilo zjistit, že „červený španěl“ má pověst roztěkaného, nervózního a snadno vzrušitelného zvíře, které se mnou mělo sdílet můj byt. Dát Waldu do psího hotelu se mi taky příčilo. Dobrým skutkům by se člověk neměl bránit, a tak jsem nakonec přikývla.“ Vzpomíná. 

„ Z přítomnosti Waldy jsem byla ohromena. Zažívala jsem s ním naprosto nové pocity při kterých ustupovaly do pozadí i moje obavy, jestli najdu práci. Pátrala jsem po ní dál. Když jsem si o tom měla s kým povídat,- beznadějné mi to už nepřipadalo.“ 

Než se sešel měsíc s měsícem byli Simona s živým Waldou nejlepší kamarádi. 

„Fungoval jako kouzelný elixír. Na vlídný výraz jeho očí nezapomenu. Pomohl mi dát se do pohody.“ Hodnotí náklonnost Simona. Přispěla, podle ní k tomu, že dostala práci v níž mohla slibně navázat na svoji kariéru.