Co víme o primitivních plemenech?

Označení „primitivní“ se vztahuje na malou skupinu psů.

Předpokládá se, že jsou potomky vlka indického. 

Vývoj primitivních plemen psů zřejmě probíhal cestou samodomestikace. Ekologický tlak vedl přirozeně ke zmenšování velikosti, neboť malí psi ke svému přežití potřebovali méně potravy. 

Primitivní plemena polodivokých psů různých různých typů  se šířila do Afriky, další migrovala na západ a jiná doprovázela člověka při cestách na východ. S mongolskými kočovníky se tak dostala napříč Asií až na nehostinný sever. 

Asijští psi typu špiců přešli s lidmi v několika etapách pevninský most do Ameriky na místě dnešní Beringovy úžiny. Mnozí asijští psi se křížili se severoamerickými vlky. Nadále zamlžený zůstává původ středoamerických a jihoamerických psů. Předpokládá se, že mexičtí a peruánští naháči jsou potomky asijských páriů. Dost možná se přitom opomíjí fakt, že bezsrstost je mutace objevující se čas od času kdekoliv na světě. Trvale ji lze udržet jen s dostatkem chovatelských zkušeností o tuto raritu. Bezsrsté psy dávno před příchodem Evropanů údajně chovaly jihoamerické kultury. 

V souvislosti s poznatky o primitivních plemenech nelze nezmínit plemeno nacházející se v raném stádiu ochočení. Dingo, je rovněž považovaný za potomka Canis lupus pallipes (vlka indického), díky mořeplavcům cestoval mezi Asií a Austrálií. 

Historie primitivních plemen vyvolává dohady a patrně zůstane tajemstvím. Jisté je, že většina páriů vykazuje snadnou učenlivost. Jiní postrádají znaky, které jsou výsledkem výběrového křížení. 

Kdo tuto skupinu reprezentuje? Nejpopulárnější představitel je faraónský pes. Patří sem ovšem i mexický naháč, basenži, ibizský podengo, a neposlední v řadě i kanaánský pes.