Co lidem ku škodě psů uniká

Vzhled současných psů se oproti jejich vlčím předkům spíše ke škodě než užitku změnil. To může některým plemenům přinášet i problémy v dorozumívání.

I když se vlci od sebe liší svou velikostí, mají stále stejné

komunikační  „vybavení“. To znamená typicky postavené uši, dlouhý čenich, strukturu srsti a ocas. Signály, které vlci vysílají třeba ceněním zubů, či krčením čenichu jsou pro ostatní zvířata naprosto zřetelné a viditelné z dálky. Vlci mají navíc od přírody ideální komunikační předpoklady nejen pro vysílání zpráv, ale také jejich přijímání.

U plemen psů, které prošly razantními etapami šlechtění, podle představ chovatelů, je zejména v obličejové časti původní vlčí dorozumívání v podstatě technicky omezeno.

Zkrácená čenichová partie, jakou mají boxeři nebo mopsi, psům omezuje neverbální komunikaci kvůli méně pohyblivým pyskům a třeba cenění zubů se tak stává nezřetelným. Podobné problémy mají i plemena s těžkými a dlouhými pysky. Má-li pes navíc kolem čenichu tmavou srst jsou jeho mimické výrazy obličeje pro ostatní psy jen stěží rozeznatelné.

Potíže v komunikaci mohou mít i dlouhosrstá plemena. Příliš dlouhá a těžká srst jim v určitých situacích v podstatě neumožňuje se naježit. Srst může zakrývat i oči, což je pro psa handicap neboť nemůže s ostatními psy udržovat oční kontakt.   

Normální komunikaci psů mohou ovlivňovat také sklopené, přilehlé anebo převislé uši s menšími možnostmi nasměrování. Takže například psi s dlouhými převislými boltci mají tento komunikační prostředek výrazně omezen.

Komunikaci psů znesnadňuje i ocas. Psi s kupírovaným ocasem nemohou s ostatními správně komunikovat. Mezi psy tak dochází i k řadě nedorozumění. Příkladně špic nebo teriér nosí ocas nahoru. To je vlastně signál imponujícího postavení. Chrti naopak mají často ocas stažený mezi nohy, takže působí bojácně a poníženě i když k tomu nemají důvod.